Musím se přiznat k jedné, no, možná až úchylce. Fascinují mě ciferníky hodinek, které svítí v temné noci. Přitahují mě jako pohled do rozdělaného ohně už celá léta. Myslím, že to pochází někdy z dětství, kdy jsem se s hodinkami svého dědečka i táty schovával pod peřinou. Podobnou měrou mě nenechají chladným ani stojky, měřící čas. Jednoduše, myslím, že hodinky jsou nádherným plodem lidské vynalézavosti, řemesla a technické vyspělosti. I to je možná důvod, proč jsem vždy dával přednost ryze mechanickému nebo automatickému nátahu a snad i nezaslouženě odvracel pozornost od quartz systému. O tom ale později.
Před časem jsem se, vlastně bez nějakého zásadního důvodu, rozhodl pro nové hodinky a po opravdu dlouhém rozmýšlení zvolil Luminox. Byl to složitý vnitřní proces, jaký by asi nikdo moc při výběru hodinek neočekával. Váhání a laborování až nelidské. Prozkoumal jsem desítky výrobců. Roli hrála kombinace designu, funkcí, váhy, ceny a přiznám se, i země původu.
Nemám moc silné ruce v zápěstí a potřebuji hodinky, které mi nebudou překážet třeba při jízdě na motorce, nebo práci s lany při balónovém létání. Hledal jsem hodinové pouzdro, které se vleze do rukávu u košile a v saku nebude vypadat příliš sportovně, i když svými parametry vlastně sportovní bude. Mířil jsem na automatický nátah, safírové sklíčko, potápěčskou nebo GMT lunetu (případně Dual Time funkci), datumovku a průměr pouzdra někde kolem 40 mm, výšku pouzdra spíše k 10 mm maximálně. A chtěl jsem ideálně švýcarský, nebo německý stojek. To je čistě takový trochu snobský požadavek, který v současnosti vlastně myslím nemá žádné jiné opodstatnění.
No, a abych dostál své slabosti, popsané v úvodu, chtěl jsem dobré osvětlení ciferníku. Klidně i elektrické. Za poslední dva roky jsem strávil dvě celé noci v koši balónu a letěl přes kus Evropy s neustálou potřebou informace o čase. To jsou situace, kdy už běžné luminiscenční nátěry nemusí stačit. Vím, mohl bych si vzít digitálky třeba s Indiglo podsvícením, jenže to bych taky mohl letět Airbusem a ne balonem, letět ve dne a ne v noci, anebo prostě sedět na zadku doma a koukat se na hodiny v mobilu, že…
K značce Luminox mě nasměroval vlastně jeden letmý pohled na zápěstí jednoho sportovního parašutisty, kterého jsem vezl v autě na seskok. Měl na ruce nenápadné, malé hodinky, ovšem s tritiovou luminiscencí. Zaujaly mě klasickým designem, který jsem znal spíše z 90. let, o kterém jsem tehdy nevěděl, že spadá spíše do oblasti „taktických“ či „military“ hodinek.
Přijde mi problematické, dát na reklamy o tom a tom použití hodinek v nejrůznějších prostředích. Luminoxy se prezentují jako hodinky, navržené pro převážně armádní využití. Jako nástroj polárníků či záchranářů, apod. Já se vždy raději se zaměřím na recenze obyčejných lidí. Třeba na YouTube, nebo na nejrůznějších diskusních fórech. A právě tady to pro mě Luminoxy, musím přiznat, docela vyhrály. Když vám je v amatérském videu vychválí takový ten klasický chlápek z amerického středozápadu, nebo někdo, kdo si je koupil podruhé, stejný model, protože ty jeho první vypadají jak přejeté lunárním modulem, o něčem to svědčí. Ty lidi je mají rádi.
S preferencí evropského výrobce samozřejmě rostla i finanční náročnost. Proto jsem postupně slevil z původně zásadního kritéria – funkce GMT, či Dual Time. Pro létání by se mi sice hodilo rychlé odečtení UTC času. Stejně tak domácí čas při cestování v jiné časové zóně. Ale to se dá oželet. Na druhou stranu to vyvažovala tritiová luminiscence, která prostě svítí pořád a prý dalších pětadvacet let bude. To hodnotím jako opravdu strašně šikovnou věc.
A teď to zásadní, o čem jsem si myslel, že přes to nepojede vlak. Rozhodl jsem se pro quartz. Samozřejmě, je tu cenový rozdíl a u švýcarských hodinek často značný. Ale u mých Luminoxů je to alespoň quartz švýcarský. Co bylo ale rozhodující, a souvisí to nejen s quartz pohonem namísto automatu, to byl údaj o váze. Zvolil jsem totiž hodinky, které i s nabízeným řemínkem váží jen asi 43 gramů! To je zhruba třetina oproti běžným hodinkám! Samozřejmě nejde jen o to, že jsou quartzové, tedy jejich strojek bude jistě lehčí než třeba automat se závažím. Je to hlavně tím, že Luminox používá pro svá hodinová pouzdra karbonovou směs Carbonox. Ta je asi 6x lehčí než ocel a 3x než titan! Je antialergická a antimagnetická. Pravdou je, že na tak lehké hodinky si je třeba zvyknout. Občas mě přepadne panika, že jsem je ztratil. Na první pohled se můžou zdát jako levná napodobenina z plastu. Což mi ale pro cesty do rozvojových zemí vlastně vyhovuje. Až zblízka člověk rozpozná, že jde o „něco jiného“ než obyčejný plast.
Vybral jsem si model 3001.F, vlastně to možná nejmenší, co nyní Luminox nabízí. Průměr pouzdra 43 mm. Je jakýmsi mementem začátků 90. letech, kdy se Luminoxy měly proslavit právě u ozbrojených složek. Jednoduchý ciferník s potápěčskou jednosměrnou lunetou, datumovkou a vteřinovou a ona tritiová luminiscence. Nic víc, nic míň. Nevím a nezjišťoval jsem, jak to je s Luminoxy ve službách USMC, FBI, CIA apod. Co si ale dovedu představit je, že když někdo vláčí celý den na zádech padesátikilový batoh a k tomu samopal, ocení každé deko, které ušetří. A čitelnosti (i vteřinové ručičky a lunety) v naprosté tmě bez ohledu na nasvícení, je jistě taky zcela zásadní pro tato „řemesla“.
Můj zvolený model nemá safírové sklíčko, jen tvrzené minerální. Nevím, jaký to bude rozdíl od mých předchozích hodinek, které safír měly. Nejspíš to ale bude v pořádku, protože sklíčko je chráněné vyvýšenou lunetou. Prozatím se tak jen nechávám unášet tou nesnesitelnou lehkostí Carbonoxu a střízlivým, jen lehce sportovním designem. Luneta mi slouží dobře jako zvětšený minutový číselník, i jako skvělý odečet doby letu. Když uprostřed noci vzbudím, mírně radioaktivní kapsle tritia na ciferníku svítí klidně, jemně a hlavně neustále. Přesný švýcarský quartz má odchylku v řádech sekund měsíčně a baterie vydrží prý zhruba tři až pět let. Vodotěsnost jsem ještě netestoval, ale 20 ATM myslím bude pro běžný život úplně postačující… Silikonový řemínek jsem vyměnil za svůj oblíbený nylonový, čím Luminoxy získaly ještě subtilnější vzhled.
Mám radost, že jsem se strefil a původní kritéria, která mě trápila několik měsíců, mě teď ani nenapadnou. Přemýšlel jsem, co mi Luminoxy připomínají. Myslím, že jsem přišel na jedno přirovnání. A tou je Viktorinox. Tedy klasický švýcarský vojenský nůž. Každý ho zná, nikomu nepřijde vlastně nijak neobvyklý, ale každý ví, že je to pravzor praktičnosti a funkčnosti při zachovaní skvělé kvality. Já mám svůj už přes dvacet let. Myslím, že Luminoxy jsou taky takové. Střídmé, kvalitní a vyrobené, aby maximálně sloužily. Švýcarákem si uříznu salám, vytáhnu klíště, ostříhám nehty a mám i párátko. Luminoxy, lehounké a nenápadně černé, tu budou pořád svítit do tmy s neochvějnou přesností. Jo, to je to, co vlastně chci, řekl jsem si.
Aleš Vašíček
Přečtěte si další články reportéra TV Nova Aleše Vašíčka
Fotopříběh - Hodinky Phoibos na cestách s reportérem Alešem Vašíčkem
Závod plynových balonů Poháru Gordona Bennetta s hodinkami Tisell
Quartz versus mechanický strojek – Tichá revoluce času
Luminiscence - od radioaktivních primek až k nejnovějším technologiím
Milan Illés
