Lehkovážný přemožitel ztraceného času

24.10.2016 11:24

Lehkovážný přemožitel ztraceného času

Podívala se na hodinky. „Musím jít. Za hodinu mám být v práci.“

Stáhla ze sebe deku a zády, jako bych najednou nesměl vidět její nahé tělo, se posadila na postel. Své dlouhé tmavé vlasy si hodila dozadu, stále vsedě si oblékla můj župan a beze slova, bez pohledu, bez úsměvu odešla do koupelny. 

„Víš, já to sice nemám tak, že bych třeba do dvou let plánovala dítě, nebo tak něco. Ale zároveň strašně nerada plýtvám časem. Potřebuju mít pocit, že něco někam směřuje, že něco aspoň trochu buduju. A tohle naše třikrát týdně... Já nevím, myslím že to pro mě není.“ 

Otočila se a stejně jako ráno, bez úsměvu, bez jakékoli stopy emoce v obličeji odešla opačným směrem, než jsem měl od tramvaje namířeno já.  

Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli mi jede vlak, měl bych pohnout. Metro, nádraží, odjezd vlaku na minutu přesně. Káva a svět za oknem se dal do pohybu. Jedu na východ. Slunci naproti. Možná si tak vlastně o nějakou tu milisekundu krátím den. Přemýšlím, jestli neplýtvám časem, jestli to někam směřuje a jestli něco buduju. A taky myslím na ni, že je to chytrá holka a uvažuje správně. A zakazuju si myslet na její tělo, které mi dnes ráno ostentativně odmítla ukázat. 

„Máte hezké hodinky,“ řekla mi když jsme se znali sotva deset minut. Paradoxně jsme spolu v tu chvíli jeli na motorce, což bylo vlastně zvláštní. Některé ženy znám celé roky, ale nikdy by se mnou na motorku nesedli. Jako by najednou nebyl čas na dlohé zjišťování mých řidičských kvalit. Jako by nebyl čas hodnotit, jestli svěřit do něčích rukou svůj osud. Hodinky mi v tu chvíli koukaly z kožené rukavice a v jejich sklíčku se zrcadlila krajina. Podobně, jako teď v okně vlaku.

Kolínem jsme projeli přesně na čas. Zavírám oči a říkám si, jaké by to bylo, kdybych se stále nedíval na ciferník, ale mohl sledovat svět z jeho pohledu. Čas by existoval jen jen jako pravidelné tikání stroje a do vodotěsného batiskafu by okolní svět pronikal jen vzdálenými, dunivými zvuky. Pozoroval bych uspěchané tváře, jak mě vzrušeně pozorují. I nedočkavce, které by mým ručičkám nevěřili a koukali se stále znovu a znovu. Z nočních stolků by se stalo mé letní kino. S rukou mého majitele bych podnikal expedice do podsukní. A celé neděle bych musel znuděně civět na strop pracovny mého pána, než mě zase v pondělí ráno zvedne ze stolu.

Jsou chvíle, jako tahle, ve vlaku, kdy člověka zaujmou vlastní hodinky, opomíjený a všudypřítomný svědek našeho mrhání časem, našeho nebudování, nesměřující k cíli. Jedinou mojí ozdobou, jediným šperkem se mi vlastně stal strojek, který měří moje mládí, mé stáří. 

Mám doma hodinky, které měl na ruce můj děda ve chvíli své smrti. Jsou to Omegy Seamastery. Děda byl chudý venkovský učitel, který celý život jezdil na Jawě, protože si nemohl dovolit auto. Myslím, že život vytváří skrze hodinky zvláštní paradoxy. Mám hodinky i po svém otci. Nebyla to žádná značka, ale byly krásné a výraznější než ručičky, byl na nich vycházející měsíc, který upozorňoval na blížící se hodinu mezi psem a vlkem. Dnes vím, že to bylo otci vlastní. Technika ho nezajímala, jako lékař znal relativitu času a konstantu pro něho tvořila výtvarná krása. Jeho čas byl drahý, protože ho mnoho neměl. Když zemřel, dorazila po nějakém čase jeho poslední výplata. Co jsem si za ni měl proboha koupit? Koupil jsem si hodinky. A jaké? Mechanický stroj na natahování, pro který minuta nebyla metrem, ale zato vydržel na věky a jeho srdce neřídila elektřina. Ciferník byl jasný a velký, jako vzpomínka, kterou měl připomínat. Byly těžké, protože ta vzpomínka tížila. Stále je mám, ale časem se z nich stala relikvie. A já se začal bát, že je snad jednou zničím, nebo někde zapomenu. Ale kupuju si od té doby hodinky ve stejném stylu. Dnes se jim zjedodušeně říká hodinky letecké. Bez ohledu na můj vřelý vztah k letectví či módní tendy, se mi to označení vlastně líbí. Nejspíš i proto, že hodinky tam nahoře v oblacích nejsou jen předmětem, odměřujícím dobu na oběd, předmětem, který se sundavá, aby nepotrhal punčochy, ale nástrojem navigace. Poslední věcí člověka, hledající směr v prostoru i času. 

Vlak už přijíždí do cíle. Do města s orlojem na náměstí. Kouknu na hodinky. Připomínají my ty, které mi připomínají otce, který mi připomíná, že času je málo. Málo i na to, nosit jen tak něco, bez rozmyslu a vkusu na ruce.   

 

Aleš Vašíček

 

 

Zpět