Jak se měřil čas ve středověku

V minulém díle jsme prozkoumali historii měření času ve starověku. V tomto díle se zaměříme na středověk, tedy období od pádu Západořímské říše v roce 476 n.l. do počátku období renesance. Pro naše potřeby však nebudeme období renesance vázat pádem Konstantinopole, objevením Ameriky ani zveřejněním 95 tezí Martina Luthera. Za období "hodinářské" renesance budeme počítat konec 15 století (*). Jedná se tak o období, kdy dochází k rozmachu mechanických hodin, o kterých budeme hovořit příště.

Než došlo k rozšíření mechanických strojků, používali lidé k měření stejné nástroje jako ve starověku. Nebeská tělesa, jimž dominovalo slunce, a přírodní živly jako je voda či oheň. Sluneční a vodní hodiny byly sice více sofistikované, ale na jejich fungování se v podstatě nic nezměnilo. Proto se dnes zaměříme hlavně na zajímavosti, týkající se měření času ve středověku, o kterých jste (možná) nevěděli.

(popis obrázku: Staroměstský orloj z r. 1410 - celkový pohled)
*což odpovídá i standardně uznávaným milníkům konce středověku, jak jsou zmíněné výše

1. Minuta jako jednotka času prakticky neexistovala

Ve středověku běžně používané kombinace vodních hodin, slunečních hodin a hodin se svíčkami, neuměly určit čas s přesností na minutu. Zatímco nejlepší vodní hodiny ukazovaly čas na čtvrthodinu, měření minut, i když z počátku nepřesné, umožnilo až široké používání a zdokonalování mechanických hodin.

I když minutová ručička podle dobových záznamů mohla existovat již na konci 15. století, její vynález je připisován švýcarskému matematikovi, astronomovi a vynálezci, dvornímu hodináři císaře Rudolfa II, Jostu Burgimu, který ji vynalezl v roce 1577. Přesto trvalo více než století, než se tato technologie rozšířila. Jost Burgi se proslavil zejména stolními astronomickými hodinami komplexní prostorové konstrukce s několika ciferníky. Jeho hodiny v křišťálové schránce, vyrobené v Praze, byly vůbec první hodiny s vteřinovým ukazatelem.  

2. Po většinu středověku hodiny odbíjeli čas sedm nebo osmkrát za den

Většina středověkých hodin byla umístěna na církevních budovách. Není proto překvapením, že měření času bylo podřízeno mnišskému životu. Protože většina křesťanských mnichů dodržovala pevný harmonogram práce a modliteb, byli jedněmi z prvních měřičů času ve středověké Evropě. Po většinu středověkého období byl 24hodinový den rozdělen do osmi liturgických označení:

• Matutinum - 8 hodina noční - 2:00
• Laudy – hodina úsvitu – kolem 5:30
• Prima – první hodina dne - 6:00
• Tercie – třetí hodina dne - 9:00
• Sexty – šestá hodina dne - 12:00
• Nony – devátá hodina dne - 15:00
• Nešpory – soumrak – kolem 17:30
• Kompletář – hodina spánku – kolem 19:00

(popis obrázku: Středověcí mniši byli prvními měřiči času)

Nicméně, přestože byl mnišský život velice rigidní, nebyla většina středověkých měst zcela konzistentní při odbíjení hodin, zejména pokud se jednalo o Laudy a Nešpory, tedy úsvit a soumrak. Středověký cestovatel mohl tedy dorazit do své destinace (pro něj) o půlnoci a slyšet odbíjet východ slunce. Za zmínku stojí rovněž fakt, že zvony většiny měst zvonily též na jiné události, jako otevření trhů, začátek zákazu vycházení a zahájení zvláštních svátků, což zmíněnému cestovateli bez znalosti místních zvyklostí orientaci ještě více komplikovalo.

3. Délka hodiny závisela na ročním období a lokalitě

Většina lidské činnosti ve středověku byla vázána na sluneční světlo. Po většinu středověku bylo tedy nejdůležitější měření času mezi východem a západem slunce. Den byl rozdělen na dvanáct stejných částí, stejně jako tomu bylo ve starověkém Římě. Obdobně tomu bylo v noci. Toto fungovalo dobře o rovnodennostech, kdy se délka dne rovnala délce noci, ale s postupem času lidé poznali, jak matoucí to může být pro cestovatele během zimních a letních měsíců.

Představte si život ve švédském Stockholmu ve středověku. Pouhých přibližně 6 hodin slunečního světla v prosinci pro místní znamenalo, že denní doba rozdělená do 12 stejně dlouhých částí byla pouze 30 minut dlouhá. Naopak v Římě v Itálii, bylo ve stejném období více než devět hodin slunečního světla. Denní hodina pro ně tedy trvala přibližně 50 minut. Tento problém vyřešil až vynález hodin s mechanickým strojkem, které pro své nastavení vyžadovaly stejné a neproměnlivé časové segmenty.

(popis obrázku: Sluneční kalendář Milán)

4. Plýtvat časem nebylo možné a čas nebyl peníze

Lidé žijící ve středověku věřili, že čas patří Bohu. Proto nebyl jejich k plýtvání. Ve 13. století vyvstala otázka, zda si obchodníci a řemeslníci mohou účtovat poplatky za nevyrovnané dluhy (v dnešní době známe spíše jako úroky z prodlení). Zodpovězení této otázky připadlo řádu Františkánů, kteří, rozhodli, že nikoliv. Podle jejich názoru to byl pouze Bůh, kdo vlastnil čas a účtovat za něj bylo nemorální. Někteří přirovnávali poplatky z prodlení k lichvě – hříšnému vybírání úroků – která byla po většinu středověku odsuzována.

5. Dante Alighieri sepsal první zmínku o mechanických hodinách

V roce 1320 se ve svém díle Božská komedie Dante Alighieri (na obrázku vlevo) zmínil o mechanických hodinách, které odbíjely čas. Jedná se o první literární odkaz na tento typ hodin. Víme, že v 50. letech 14. století se tato technologie, díky králi Edwardovi III, který jí používal ve svých palácích, pomalu rozšířila do Anglie. Koncem 14. století bylo možné mechanické hodiny nalézt na několika katedrálách a palácích po celé Anglii. Tyto hodiny ale neukazovaly čas hodinovou ručičkou, ale odbíjením zvonu. 

Protože se tyto hodiny při ukazování času nespoléhaly na sluneční světlo, ale jádrem jejich fungování byl mechanický stroj, staly se hodiny po celý rok stejně dlouhé. Zaběhlých zvyklostí se ale lidé zbavovali pomalu, proto čas označovali dvěma způsoby: slunečním časem a časem hodin (angl. "of the clock"). To druhé bylo později zkráceno na označení o’ clock, které se v anglickém jazyce používá dodnes.

 
Autor článku Ondrej Varga