Luminescence - od radioaktivních primek až k nejnovějším technologiím

Luminescence - od radioaktivních primek až k nejnovějším technologiím SuperLuminova a LLT

Je v zásadě jedno, jestli se na hodinky podíváte ve tmě kina, uprostřed nudného filmu, v kokpitu letadla či v potemnělém lese. Vidět kolik je právě hodin kdykoli během dne a hlavně i noci, jsme si zvykli považovat za samozřejmé. Za mžouravě světélkujícími ručičkami a číslicemi na ciferníku přitom stojí příběh, na jehož konci jsou možná stovky mrtvých, ale i horečné bádání celých týmů chemiků. Příběh, který by měl vysvětlit podivné vysvětlivky, objevující se tu a tam na cifernících. Třeba „LLT“ či „P“.

Byla to samozřejmě válka, ta první světová, která popohnala věci kupředu. Tady vznikla najednou potřeba hodinek, na kterých by vojáci v zákopech mohli sledovat čas i v naprosté tmě. Vytvořit takový nátěr v dostatečném množství, která by svítil třeba celou noc, se podařilo, až když už bylo téměř po válce. I když recept byl na světě už dávno, na začátku dvacátého století, kdy William Hammer přišel na to, že když smíchá radioaktivní krystalky radia (mimochodem prý dárek od jeho objevitelů manželů Curieových) a sulfit zinečnatý, vznikne jasně svítící nátěr. Bylo to něco nevídaného. Něco, co svítí samo o sobě a najednou může rozzářit nejen ciferníky hodinek, ale i palubní desky strojů, mířidla pušek, čísla domů, domácí vypínače, či oči dětských panenek. Jenže to mělo jeden malý háček. A tím je radioaktivita.

Pokud máte sbírku starších hodinek, například primek, muže se stát, že možná probudí dozimetr k životu. Silně radioaktivní radium, které na ručičkách náramkových hodinek rozsvěcovalo luminiscenční pigmenty na bázi fosforu, fungovalo dobře. Koneckonců má poločas rozpadu asi 1600 let. Jenže právě jeho síla nakonec po několika letech narušila fosforeskující pigment natolik, že světlo zhaslo. Ale radioaktivita zůstala a jediný, kdo časem začal obrazně řečeno svítit, byl majitel hodinek. Bohužel radium se ve velkém používalo až do konce 60. let minulého století. Nicméně je nutné dodat, že nebezpečné to bylo mnohem více pro ty, kteří pastu na ručičky nanášeli, než pro zákazníky.

Ve tmě svítící hodinky nedávaly zkrátka vědcům spát a je jisté, že ti, kdo tuhle světélkující směs míchali, věděli dobře, co dokáže. Několik let trvající soudní aféra stovek žen, ozářených radiem, hýbala v polovině 20. let Spojenými státy. Představte si, že potřebujete miniaturním štětečkem obarvit ručičku náramkových hodinek. Jak udržet štěteček z velbloudí srsti neustále špičatý? Jednoduše, kdykoli se roztřepí, srovnáte ho navlhčenými rty. Odhadem čtyři tisícovky mladých děvčat takto vybarvovaly ciferníčky, aniž by jim někdo řekl, co dostávají do těla. Některá si prý pro legraci a pobavení svých chlapců barvila luminiscentní a silně radioaktivní barvou nehty a dokonce i zuby. O pár let později se jim začaly rozpadat ozářené čelisti a umírala na ozáření. I když ve snaze zamést pravý důvod pod koberec zněla jejich oficiální diagnóza syfilis.

.eaiabgbwXjfaDtydvmKu gqsocneHGsyjkfmbklcn

Foto zdroj: Prim.cz 

Po roce 1968, kdy bylo rádium oficiálně zakázáno pro hodinářský průmysl, nastoupily méně nebezpečné, i když také radioaktivní prvky. Promethium „P“ bylo bezpečnější než rádium a na chvíli se zdálo, že to je to ono. Svítilo třeba na spínačích lunárního modulu projektu Apollo a s oblibou jej využívali japonští výrobci, třeba Seico. Jenže opět tady máme jedno „ale“. A tím je velmi krátký poločas rozpadu. Asi dva půl roku. Takže hodinky za pár let zase přestaly být v noci čitelné.  

Takže nastoupilo něco dalšího. Jako pikantní detail je zmiňován fakt, že to, co vám zrovna svítí na ruce, je jedna ze složek termonukleární vodíkové bomby. (Proto nebylo příliš v lásce v Japonsku.) Tritium je stejně jako zmíněné Promethium umělý radioizotop, vznikající při zpracování přírodního uranu. Má už ale vhodnější poločas rozpadu, asi 15 let a používalo se na hodinkách až do konce 90. let. Koneckonců, v jisté podobě se vlastně používá dodnes. To je to zmiňované označení LLT“ na hodinkách Luminox. To je důvod, proč všichni ti mariňáci, agenti tajných služeb nebo myslivci nepřijdou pozdě do hospody ani za bezměsíčné noci. Tedy alespoň v inzerovaném období perfektního fungování 25 let.


Ale nenechte se zmýlit. Tritium je dnes v hodinářském průmyslu používáno hlavně ve formě miniaturních trubiček, které obsahují plynnou formu tritia. Radioaktivní izotop je tak uzavřen uvnitř. A i kdybyste hodinky přejeli parním válcem a pak se toho všeho honem běželi nadýchat, bude to zlomek dávky ozáření, kterou každý z nás dostane během roku z okolního prostředí. Bydlet v domě bez radonové izolace je, dovolím si tvrdit, mnohem nebezpečnější.

tritium-watches-luminox-2-1 Screen_Shot_2018-05-09_at_4.37.29_PM_large
Foto zdroj: Luminox-usa.com 

Hlavní snaha se ale samozřejmě ubírala cestou, která by eliminovala radioaktivní materiály a soustředila se na nátěry s dostatečně silnou fosforescencí. Tedy takové, které nezáří samy o sobě, ale musejí se nejdřív během dne „nasvítit“. V polovině 90. let 20. století se podařilo vyvinout (současně v Japonsku i ve Švýcarsku) nátěr na bázi stroncia. A majitelé nových Swatchek a hodinek Seiko měli hned o důvod víc, zavírat se s potmě na záchod a sledovat svoje ciferníky. Asi tušíte, jde o dnes velmi rozšířenou a dobře fungující luminiscenci s názvem LumiNova. Později, kolem roku 2007, pak přišel o něco silnější kalibr - nátěr SuperLumiNova, který se používá na mnoha typech hodinek jako Omega, Zeppelin, Junkers, Geckota a další. Dá se dokonce namíchat v požadovaném odstínu, podle vkusu každého soudruha.

SuperLumiNova super-luminova-watch-lume_1

Dnes žijeme v době, kdy máme jak dobře fungující neradioaktivní nátěry ciferníků, tak i ty, které sice obsahují plynné tritium, ale v bezpečné formě. Luminiscence bez potřeby předchozího „nasvícení“ se přesunula do oblasti zájmů opravdových fajnšmekrů, anebo lidí, kteří obrazně řečeno, nevylezou z díry. Já osobně jsem tyto typy hodinek viděl hlavně u extrémních sportovců a u ozbrojených složek. Proto jde tento způsob osvitu ciferníku povětšinou ruku v ruce s vysokou odolností obalu hodinek. Co ale zůstává viset ve vzduchu i po desetiletích, když se člověk na takové hodinky v noci podívá a vidí, kolik je hodin, to je ten příběh. Příběh lidí, které tenhle vynález občas stál i život.

Aleš Vačíček 



Přečtěte si další články reportéra TV Nova Aleše Vašíčka
 

Recenze: hodinky Luminox 3001.F

Jak reportér TV Nova, Aleš Vašíček, testuje naše hodinky

Závod plynových balonů Poháru Gordona Bennetta s hodinkami Tisell

Fotopříběh - Hodinky Phoibos na cestách s reportérem Alešem Vašíčkem

Quartz versus mechanický strojek – Tichá revoluce času 

 

Potřebujete poradit?

Milan Illés Milan Illés Mistr hodinář